Stali se ekonomy, skladníky, nákupčími, zásobovači…

Lidé asi nemají jasnou představu, co vůbec děláte, tak jim to zkuste přiblížit.

„Především asi málokdo ví, že máme na starosti krizové řízení nejen pro Frýdek-Místek, ale dalších 36 obcí, takže jsme v těchto dnech podobně jako mnoho dalších lidí v první linii, s nimiž neustále komunikujeme, zcela mimo obvyklou pracovní dobu. Málokdo si asi taky uvědomuje, že díky prozíravosti vedení města zasedala první bezpečnostní rada už 3. března, zatímco vláda vyhlásila nouzový stav až 12. března. Díky tomu jsme třeba měli k dispozici 500 respirátorů v době, kdy nikdo neměl vůbec nic a rozhodovali jsme o každém jednotlivém kuse. Odehrávalo se „iks“ minipříběhů v souvislosti s konkrétními osobami, jejich možnou karanténou a riziky pro ostatní, ale řešili jsme také milion právních věcí, protože prioritou byla pomoc ihned, což naráželo na legislativu. Nic nebylo a stále není jednoduché. Představte si, že stojíte před rozhodnutím, jestli koupit něco za 200 korun litr, když před týdnem to stálo 60 korun, a podobně…“

Možná by pomohlo popsat, jak vypadá váš typický den.

„V šest ráno přeposíláme hlášení starostům a primátorovi údaje o počtu nakažených, ještě z domova. Pak se v kanceláři roztáčí kolotoč nákupů, objednávek, vedení celého skladového hospodářství veškerého ve své době nedostupného materiálu, včetně jeho distribuce do domovů důchodců, lékařům, policii, hasičům. Ze začátku jsme vlastně suplovali stát, protože od státu nebylo nic a my jsme dávali, co jsme mohli. Doplňovali jsme ze začátku naprosto nulové dodávky kraje a kdy my jsme dávno rozdávali, hádali se na úrovni státu o kompetence. My jsme ale z pozice zřizovatele řešili uzavření škol a školek, osobně jsme jednali na krajské hygienické stanici, zkrátka protože máme v tomto směru velice akční vedení města, tak takové to – zjisti, zavolej – zabíralo a ještě stále zabírá ohromnou spoustu času.“

Co si tedy myslíte, že se nám oproti jiným městům povedlo?

„My jsme byli město, které díky prázdninám a s ním spojeným lyžováním v zahraničí, i velkých kolektivů, patřilo k nejvíce zasaženým, s téměř největším výskytem pozitivně nakažených a lidí v karanténě. Proto jsme museli reagovat mnohem více, abychom nedopadli jako některé obce, které skončily v karanténě celé. My jsme se stali v mnoha věcech vzorem, ostatní po nás přebírali dobrou praxi skoro ve všem. Od šití a nošení roušek, ke kterým jsme vyzývali, když to ještě nikdo jiný nedělal, přes roušky v masovém měřítku do schránek pro všechny obyvatele, až po dezinfekční prostředky, kterých jsme sehnali výjimečné množství. Mohli jsme tak komunikovat se všemi v první linii, se všemi lékařskými komorami, všem jsme vozili, co potřebovali. Zprovoznili jsme také výstražný informační systém obyvatelstva pro varovná hlášení a mnoho dalšího.“

Přesto vám část veřejnosti měla za zlé, že jste si pořídili ke své činnosti nové mobilní telefony.

„Podívejte, když jste k dispozici 16 hodin denně sedm dní v týdnu a třeba já měl i v neděli jen hovory v celkové délce 7,5 hodiny, tak to opravdu nejde s neustálým připojením na powerbanku nebo s nabíječkou, kdy vidíte, že jste v takovém provozu, že se vám stejně baterie ani nestačí dobíjet. Dosud jsme se prostě nesetkali s nutností pracovat takovým způsobem jako dnes, tedy kromě základny na úřadě i z domova a z terénu, prostřednictvím videokonferencí, s nutností sdílet data, operativně kolektivně rozhodovat a tak dále. Neustále zpracováváme obrovské množství mailů, chodí nám informace a pokyny z kraje, které předáváme dalším obcím, konzultujeme to s nimi, řešíme jejich reakce a požadavky, pohybujeme se v terénu a potřebujeme mít v mobilu prakticky malý počítač, navíc s odpovídajícími vysokými požadavky na zabezpečení, protože v době karantén pracujeme s osobními a vysoce citlivými daty. Ze začátku jsme dostávali informace o konkrétních nakažených osobách a s ohledem na to všechno jsme naformulovali požadavky, co by měly nové přístroje zvládat, a vzešel z toho nákup modelů Apple Iphone 11.“

Ty jste ale museli vrátit…

„Ano, i když já si za tím výběrem stojím. Bohužel pro část veřejnosti je Iphone symbolem nedostupnosti, který ovšem paradoxně často se skřípěním zubů pořizují svým dětem, které jej vyžadují jako cool hračku nebo nezbytnost pro svůj společenský statut. V případě členů krizového štábu šlo však o jasnou potřebu špičkové techniky, která napomáhá ochraně zdraví a záchraně životů nás všech. Jen už jsem pochopil, že to budu těžko vysvětlovat někomu, kdo ty technologie nepoužívá, kdo neví, že každý policista má za pasem radiostanice-vysílačky v násobné hodnotě, což byl jen jeden z benefitů, který nám mohl ten model zajistit. Ale žilo si to vlastním mediálním životem. Nejprve se začalo útočit na vedení města, že si koupilo předražené telefony. Když se ukázalo, že ty mobily nebyly pro politiky, ale pro odborníky, začal se zpochybňovat prodejce, pak způsob nákupu a nakonec vlastně nepotřebnost techniky samotné. Fakt už tu debatu nechci znovu vracet, nemáme na ni při tom všem čas ani sílu, ale je nám jako pokladním v bance, co začaly přijímat mnohonásobně více hotovosti a nedostaly k tomu počítačku.“